Do Pekingu jsem přijela rok před olympiádou, ze čtrnáctého patra našeho panelákové bytu se jakžtakž daly rozeznat postavičky pod námi – ne, že by to bylo tak vysoko, ale ten hnusný mléčný smog, to byla síla. Vykukovaly jen hlavy jeřábů, budovalo se tempem závratným.
Asi půl roku mě bolela hlava, každé ráno mi po vysmrkání zčernal kapesník, pít se nedalo, protože kocovina v tomhle hnusu byla i z jednoho piva. Když mi soused řekl, že náš panelák je deset let starý, nevěřila jsem – vypadal na spadnutí. Zeleň byla o něco míň zelená, v sandálech se ven jít nedalo, všudypřítomný prach zalézal úplně všude.
Peking je snem mnoha nejen Číňanů a i já jsem tam žila moc ráda. Tamější kvalita života je oproti valné většině ostatních čínských měst nesrovnatelná. Restaurace, galerie, muzea, skvělá hudební scéna, levné taxíky, spousta národností a dialektů, staré uličky a fascinující historie. Jen ten kyslík chyběl.
Matně si vzpomínám, že v naší otrokovické dolině věčně smrděla kafilérka a v městské části Baťov se bílé prádlo zásadně nevěšelo na balkóně -poletoval popílek. V devadesátých letech nainstalovaly filtry do komínů. V zimě u dědy ve Slavičíně stačilo trochu zavětřit a hned bylo krásně poznat, co za smet í ten který soused pálí. Dva tři metry sněhu a šedivá poleva.
Jedno léto jsme vyrazili na víkend do Chengde – letního císařského sídla. Těšila jsem nejen na kláštery , ale hlavně na svěží horský vánek a čistější ovzduší. Peklo. Vzduch horší než v hornickém městě Datong, do kopce jsme se plazili. Před odjezdem jsme zašli na masáž nohou, našla jsem levné místo – v Číně rozdíly mezi masážním salónem, kadeřnictvím a bordelem hodně splývají. Tentokrát jsme narazili právě na takovéto multifunkční zařízení a rozpačité slečny v sukýnečkách byli nuceni bavit konverzací. Smog je imperialistický výmysl, jsme na horách, tak je holt občas trochu mlhavo.
V Číně se pro smog i mlhu používá stejné slovo – wu. Jak pohodlné. Spousta Číňanů na smog nevěří, žijí tak celý život a prostě si zvykli. Ti, kteří byli na venkově nebo v cizině existenci smogu berou jako nutné zlo, jako součást industrializace. Nejdřív zatočíme s chudobou, zařídíme si bydlení, zaplatíme dětem školy , a pak přijde na řadu životní prostředí.
U nás máme Ostravu, ve Státech to bylo L.A., v Číně je to většina měst. Čína je velká, Praha je jako každé druhé čínské městečko a popravdě řečeno spousta nejen asijských, ale i jiho-amerických konglomeracích (mraveniště v údolí – Jakarta, Mexico City) je na tom se smogem podobně, ne-li hůř.
Je úžasné, jak rychle zapomínáme na to špatné a pamatujeme si hlavně to dobré. Je to dobrý způsob, jak se nezbláznit. Nicméně někdy není špatné uvědomit si věci v historických souvislostech. Všechno už tu jednou bylo.
